Raně novověká filosofie

Raně novověké období v dějinách je zhruba 1500-1789, ale označení „raně novověká filosofie“ se obvykle používá pro užší časový úsek.

V nejužším smyslu se tento termín používá především pro filosofii 17. a 18. století, obvykle počínaje René Descartem. Filozofové 17. století, kteří jsou obvykle zahrnuti do takových analýz, jsou Thomas Hobbes, Blaise Pascal, Baruch Spinoza, Gottfried Wilhelm Leibniz a Isaac Newton. Do 18. století, často označovaného jako věk osvícenství, patřily takové osobnosti raného novověku jako John Locke, George Berkeley a David Hume.

Termín se někdy používá šířeji a zahrnuje i starší myslitele 16. století, jako byli Niccolò Machiavelli, Martin Luther, Jan Kalvín, Michel de Montaigne a Francis Bacon. Některé definice také rozšiřují okruh myslitelů zahrnovaných pod přívlastek „raně novověký“, například Voltaire, Giambattista Vico, Thomas Paine. Podle nejširší definice se uvádí, že období raného novověku skončilo v roce 1804 smrtí Immanuela Kanta. Takto uvažováno sahá toto období až k posledním renesančním filosofům a k posledním dnům věku osvícenství.

.