El-Pova alba od nejhorších po nejlepší
On 18 listopadu, 2021 by adminDobrou zprávou o El-Pově diskografii je, že pokud pomineme mixtapy, nenajdeme v ní žádný šrot. Přesto se zařazení The Cold Vein takhle nízko může posluchačům, kteří si pamatují kontext vydání alba, zdát sporné. Cold Vein, které bylo při svém příchodu chváleno, spolu s LP Labor Days od Aesop Rocka dalo Def Juxu identitu a pověst umělecké serióznosti v době, kdy byl label ještě mladý. V celkovém pohledu na El-Pova alba se však zdá být vzdálená od zbytku jeho tvorby. Vast Aire a Vordul Mega, dva emcees na Cannibal Ox, oba chrlí často nostalgické a zpovědní verše („You were a still born baby/ Mother didn’t want you but you were still born,“ rapuje Aire v „Iron Galaxy“), zatímco ostatní Elova tvorba nemá zájem se z něčeho zpovídat nebo kát. Přesto El přebírá zodpovědnost za desku, produkuje každou skladbu a ve dvou písních se výrazně podílí na plivání. „Ridiculoid“ dokonce začíná slovy: „Víš, že tohle mělo být moje album, ne?“. Beaty zůstávají nezaměnitelně jeho, s lo-fi bicími samply praskajícími na vysoké hlasitosti přes naříkající syntezátorové výplachy. Název odpovídá obsahu, který zní vždy jen trochu tlumeně, jako by byl obalený tenkou, křehkou vrstvou sněhu. Později ve své diskografii se El držel méně zpátky a pálil jasněji, s žhavějšími beaty.Deska Cancer 4 Cure, vydaná po pětileté pauze, nejdelší mezi El-P vydáními, ukončila nejtemnější část Elovy kariéry – soumrak a konec Def Jux a předčasný odchod přítele a kolegy Weathermana Camu Tao. To, že Cancer 4 Cure vzniklo, je překvapením. Že je to po většinu své stopáže tak rebelské a energií nabité album, je šokující. V mnoha ohledech je to depresivní a ponuré album, jaké by se dalo očekávat (název odkazuje na Taův boj s rakovinou plic), ale přesto je to jedna z jeho nejbouřlivějších desek. Album v podstatě válcuje jeden banger za druhým, od otvíráku „Request Denied“ (kde El příznačně říká: „Tohle je naše načasování, neumíráme“) až po „True Story“. Deska svým burroughsovským samplovým úvodem a násilnějšími texty jako by připomínala Funcrusher Plus, jako by představovala Elův pokus o proplacení šeku, který mu vypsala jeho předchozí kariéra, a po většinu stopáže se mu to vyplácí. Na albu zdokonaluje svůj produkční styl s živými nástroji, rychlejšími tempy a větším množstvím kytarových sól, ručních bicích a kvílivých varhan. V tomto smyslu první polovina Cancer 4 Cure vytváří předlohu pro Run The Jewels. Ukazuje také Elův lepší vypravěčský um: člověk téměř cítí, jak mu po tváři stéká pot během drogově agresivní skladby „Works Every Time“ nebo vyprávění o výslechu v zákulisí v „The Jig Is Up“. Elův rozšířený seznam hostujících hvězd udržuje první polovinu alba pestrou a zajímavou, i když sloka Dannyho Browna v „Oh Hail No“ přichází jako blesk z čistého nebe a narušuje tok věcí – vystoupení Killer Mikea v „Tougher Colder Killer“ připravilo veřejnost na Run The Jewels ještě předtím, než se projekt v příštím roce zkoncentroval. Přesto má Cancer 4 Cure i své stinné stránky – zejména jeho třetí akt, který je plný skvělých beatů a zvukových ploch, jako je „Stay Down“, které se nikdy nespojí ve skvělé písně. Je to odfláknutý konec Elova milostného dopisu Brooklynu (šípková růžička „$4 Vic/Nothing But You + Me (FTL)“) a jeho prohlášení o obnoveném záměru.
El se během své vrcholné sloky v „8 Steps To Perfection“, úvodním singlu svého celovečerního debutu Funcrusher Plus, pokřtí na třetího střelce na travnatém pahorku. Jako jedna třetina Company Flow sype El jednu sloku za druhou a staví se do role protilátky proti údajně jedovatému vlivu velkého byznysu v hip hopu. Je těžké posoudit odvahu takového prohlášení v červenci 1997, tedy v době předcházející širokopásmovému internetu i Bushovu režimu. Gangsta rap hýbal vážnými jednotkami, Biggieho vražda byla čerstvou zprávou a jeden bílý týpek z Brooklynu se vydával za ještě většího padoucha, který stojí proti korporátní hudbě a nebere ohled na ziskové marže. Funcrusher Plus se odvážně vyjádřil svým étosem i stylem a El ho od té doby v mnoha ohledech následuje, od vědeckofantastického obalu až po samply Williama Burroughse. To však neznamená, že by El vzorec Funcrusheru nevylepšil. Za prvé, ačkoli měl od začátku rychlý a ostrý jazyk, kolega Bigg Jus se jeví jako kritičtější z dvojice, často otevírá skladby a nechává Ela, aby je vytřel. Beaty obstály ve zkoušce časem, ale své vlivy ukazují trochu hrdě ve srovnání s tím, co přišlo později v Elově kariéře. Stojí za zmínku, že El se o hudební povinnosti dělil s DJem Mr Lenem, ale společně jejich staccatové klávesové údery, orchestrální žihadla a bopové rumové smyčky až příliš připomínají práci RZA na Enter The Wu-Tang (36 Chambers). Přesto Funcrusher Plus vytvořil zatraceně dobrou úvodní salvu a většina emcee/producentů by mohla závidět, že má takovou desku ve své diskografii, ale El zde svou práci později většinou vylepšil.Zařazení této desky se může zdát sporné. Ano, Killer Mike měl za sebou dlouhou a bohatou kariéru sólového umělce a častého spolupracovníka Outkastu ještě předtím, než se setkal s El-P, a jeho texty mají hlavní slovo nad El-Povou produkcí. R.A.P. Music však společně s Cancer 4 Cure tvoří předlohu pro Elův počin v Run The Jewels. R.A.P. Music také přivedlo Mikea do širšího hiphopového dialogu a pro mnoho lidí ho prodalo jako někoho, kdo má větší obsah než jen „toho kluka se slokou v ‚The Whole World‘ a ‚Never Scared'“. Dávám mu přednost před Cancer 4 Cure, protože zatímco toto album představuje intenzivní jízdu na horské dráze, RAP Music staví Mikea do pozice přemýšlivého a milujícího člověka, stejně jako dynamického emcee. Ano, agresivní skladby jako „Big Beast“, „Don’t Die“ a El-P collab joint „Butane (Champion’s Anthem)“ přinášejí zboží, ale album skutečně najde svou oporu, když zpomalí. „Reagan“ podává přímější politickou výpověď než kdykoli předtím El, a to ve strašidelném tempu. Poslední dvě skladby na desce, „Willie Blake Sherwood“ a „R.A.P. Music“, tvoří emotivní údernou dvojku: první z nich vypráví o Mikeově bouřlivém, ale podporujícím vztahu s rodinou v době, kdy byl mladým, nezkušeným emceem, a druhá zkoumá jeho vztah k Bohu (nebo jeho nedostatek) optikou hiphopové kultury. R.A.P. Music je tak dobrá, protože, jak Mike sám rapuje v refrénu titulní skladby: „Tohle je kostel, přední lavice, amen, plný klip/ to, co moji lidé potřebují, a opak keců.“ (R.A.P. Music).
Můj iTunes mi říká, že jsem první, vlastním jménem nazvané album Run The Jewels poslouchal víc než jakoukoli jinou novou hiphopovou desku v roce 2013. To ale znamená zčásti a celou cestu. Poslechnout celou záležitost zepředu dozadu je snadné; za prvé je to neuvěřitelně chytlavá deska a za druhé je docela krátká, trvá sotva přes půl hodiny. To, že nikdy nepřebývá, je jednou z mnoha silných stránek Run The Jewels, ale většinou je to jen nepřetržitá karavana těch nejkrkolomnějších Elových beatů. Jakkoli je první polovina Cancer 4 Cure adrenalinová, Run The Jewels je ještě adrenalinovější. Je neuvěřitelné, že El a Mike dokazují, že jsou více než schopni překonat Elovy beaty. Jejich společná chemie je hmatatelná a jejich sloky jako by se navzájem posouvaly do větších výšin. A také hloubky – obsah je tu, jak říká Mike v „Job Well Done“, „So motherfucking grimy, so motherfucking greedy, gritty“. Mikeova citlivost i Elova paranoia jsou odhozeny ve prospěch téměř dětinské oslavy drobné kriminality. U většiny jiných emcees by se obsah jevil jako naprostá blbost, ale jejich podání to zatraceně prodává. Představte si to takhle: Big Boi z Outkast hostuje v písni „Banana Clipper“ a je to jeden z nejslabších bodů alba. V kontextu Run The Jewels bych raději slyšel, jak se El a Mike drsně baví, než jak člen Outkastu plácá do rytmu El-Pa. Album by mělo vážný nárok na Elův vrchol, kdyby se bralo trochu vážněji – a kdyby vynechalo otravný skeč Prince Paul/’Chest Rockwell‘ ke konci. Přesto je to stále povinný poslech, už jen kvůli neveselému rýmovému schématu v refrénu „Sea Legs“.
Vzhledem k tomu, jaký vliv měla Elova dřívější tvorba na nezávislý hip-hop, stejně jako k zesílenému adrenalinu jeho pozdější tvorby, je snadné zapomenout, jak daleko byl jeho sólový debut od toho, co přišlo předtím. Je pravděpodobné, že kdyby si El pro svůj sólový debut ponechal beaty z Cannibal Ox, nedošlo by k tak překvapivému přechodu. Ve srovnání s The Cold Vein a Funcrusher Plus je Fantastic Damage vysoce vyleštěná mašina s pronikavými údery do snare a činelů a klávesovými běhy, které znějí, jako by si Parliament-Funkadelic vzali značkové drogy. Zároveň je to Elova nejhutnější a nejtísnivější kolekce skladeb. Zatímco jeho ostatní desky mají své momenty klidu a odpočinku, Fantastic Damage vyplňuje každý možný zvukový prostor nějakým kalným hlukem – celé drama alba spočívá v přemýšlení, zda se vůbec může udržet pohromadě po celou dobu trvání (většinou ano). El se mnohokrát překřikuje, tvoří vlastní gangový refrén a štěká svůj projev do mikrofonu, až působí méně jako člověk než samotný cerberus. Hádes, který střeží, je plně zformovaná dystopie po 11. září, doplněná totalitními utlačovateli (citát z roku 1984 „Accidents Don’t Happen“). Fantastic Damage byl Elův první pokus udržet celé album sám a jako emcee si vede obdivuhodně, i když jeho flow zůstává po celou dobu dost agresivní a později v kariéře se naučí více nuancí. Hostující spoty od kolegů z Def Juxers Camu Tao, a zejména Aesop Rock na „Delorean“, poskytují nezapomenutelné fólie pro jeho styl. Za zmínku také stojí, že Fantastic Damage produkoval jedinou skladbu, pro kterou je El možná nejznámější, hymnu nerdů „Deep Space 9mm“, která bohužel vypadla z jeho posledních setlistů.
El-P zatím neposunul sám sebe a hranice toho, jak by jeho pojetí hip hopu mohlo vypadat, tak daleko jako na albu I’ll Sleep When You’re Dead. Nejenže představuje největší skok v hlasových schopnostech a producentském umu v jeho kariéře, ale je to také jeho nejsilnější počin. Na tomto albu se El konečně zbavil své produkční estetiky založené na samplech ve prospěch zvuku plně komponovaného a vytvořeného ve studiu s kombinací živých a digitálních nástrojů. Mnohé z těchto skladeb plně zahrnují jeho progresivní rockové sklony a vytvářejí vícedílné, někdy více než pětiminutové suity – například Cedric z Mars Volta přispívá vokály a kytarovým lickem do otvíráku „Tasmanian Pain Coaster“. Zejména tato píseň předvádí rozšířenou dynamiku, která se transformuje ze samplu z filmu Twin Peaks: Fire Walk With Me do Elovy mluvené vzpomínky na náhodné setkání se starým přítelem na newyorské třídě A a nakonec exploduje do rockové směsi hip hopu a jazzové fúze. Frontman skupiny Mars Volta je jen jedním z několika významných hostů, kteří na I’ll Sleep When You’re Dead výrazně přispěli, a jen málo z nich pochází z hiphopové komunity. Trent Reznor (v tuto chvíli poslední Elův zřejmý vliv) zpívá vokální hook ve skladbě „Flyentology“, zatímco vokální obrat Cat Power v závěrečné skladbě „Poisenville Kids No Wins/Reprise“ představuje jeden z nejdramatičtějších a nejněžnějších momentů v jeho diskografii. Ezop Rock a Cage si také vyměňují sloky zády k sobě v „Run The Numbers“ a „Habeas Corpses“, dvojici Elových nejpolitičtějších skladeb, které obviňují vládu Spojených států z přípravy 11. září a přirovnávají nasazení armády k otrokářským lodím. I s takovou nadsázkou je El nejzajímavějším hráčem na albu. Agresivní motorický přístup, který byl typický pro jeho dřívější kariéru, dosahuje vrcholu v intenzitě a počtu slabik na metr ve skladbě „Smithereens (Stop Cryin)“, ale jinde mění svůj tok novými a fascinujícími způsoby. Ve skladbě „The Overly Dramatic Truth“ zpomaluje a své zjitřené meditace o vlastním sexuálním životě podává srozumitelněji a přímočařeji, než se zdálo být jeho mladší já schopné. Zejména tato píseň nachází své ozvěny v „The League Of Extraordinary Nobodies“, kde se Elovi poprvé podařilo vyvážit své neurózy se zálibou v introspekci i identifikaci zkaženosti světa kolem sebe. Zvukově „I’ll Sleep When You’re Dead“ posouvá Ela do jeho nejplnějších a nejrozsáhlejších skladatelských oblastí a k těmto zvukům se hodí vyzrálejší poezie. Jeho slova zde působí jako logický vývoj jeho mladšího, radikálního já – nikdy neopustil svou nenávist k monokultuře a tajné organizaci, ale předkládá je pronikavějším způsobem. Jde o vzácně pokrokové hiphopové vydání jednoho z nejvytrvalejších inovátorů undergroundu.
Napsat komentář